Vidím že tady se píše kde co. Chci potěšit Mrtínka.BABIČKA: ÚvodDávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milémírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela domodrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky, dávno tomu, comne posledně žehnaly staré její ruce! - Není více dobré stařenky!Dávno již odpočívá v chladné zemi!Mně ale neumřela! - Obraz její odtisknut v duši mé s veškerousvojí barvitostí, a dokud zdráva zůstane, dotud bude žít v ní! -Kdybych štětcem mistrně vládnout znala, oslavila bych tě, milábabičko, jinak; ale nástin tento, perem kreslený - nevím, nevím, jakse komu zalíbí!Ty jsi ale vždy říkala: „Není na světě člověk ten, aby se zachovallidem všem.“ Dost na tom, když se najde jen několik čtenářů, kteří otobě s takovou oblibou čísti budou, s jakou já o tobě píšu. Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší žila mnoho let ve Vídniu přátel, od nichž se vdala. Druhá dcera šla pak na její místo. Synřemeslník též byl již samostatným a přiženil se do městskéhodomku. Babička bydlela v pohorské vesničce na slezských hranicích,žila spokojeně v malé chaloupce se starou Bětkou, která byla jejívrstevnice a již u rodičů sloužila.Nežila osamotnělá ve své chaloupce; všickni obyvatelé vesničtíbyli bratřími jí a sestrami, ona jim byla matkou, rádkyní, bez ní seneskončil ani křest, ani svatba, ani pohřeb.ZÍTRA POKRAČOVÁNÍ
